Na porodním sále

Ještě v období chození do školy a těsně před maturitou jsem měl praxi v nemocnici.První praxe byla na traumatologickém oddělení. To je vlastně chirurgie, kde jsou ambulance a jsou zde přijímány úrazy. Ráno zde byli přijímáni lidé na kontroly starších úrazů. Popravdě sem byl zvědavý, jak to zde bude probíhat a také jsem byl vlastně zvědavý, co to udělá se mnou, z doktorů jsem měl vždy hrůzu..nejčastěji tu chodily lidé na kontroly se zlomeninami a tak probíhalo celé dopoledne. Odpoledne bylo „zajímavější“, přišel pán se střepem v noze kterou mu potom šili a ještě jsme šli nahazovat vykloubený kyčel jednomu pánovi, který ležel na LDNce..(léčebna dlouhodobě nemocných). Byla to zajímavá zkušenost, už vím, že když budu mít něco vykloubeného, tak při nahazování musím mít svaly uplně uvolněné, aby se kloub povedlo zpět nahodit:o) a taky mi doktor ukázal pár rentgenových fotek, jak vypadá vykloubený kloub, jak se nahazují klouby zpět-že je na to hodně způsobů a taky mi ukazoval fotky zlomenim a jak se to dělá, když je potřeba dát do kosti dráty, aby kost držela pohromadě-to se teda dělá operativně pod narkozou a až se kost zhojí, tak se dráty vytáhnou ven-vždy se nechá kousek totiž trčet, ale je to všechno pod obvazy, takže to není vidět. Po téhle zajímavé přednášce jsem jel domů a vrátil se druhý den, který byl krutější, protože přišly s úrazy i děti..a dost drsnými. Chirurgové jsou opravdu ti největší frajeři, nevím co bychom tu bez nich dělali:o)..když jsem to viděl, co to bylo za úrazy, tak se mi dokonce rozklepali ruce a obdivoval jsem chirurgy, jak zcela v pohodě čistily rány, zašívali, posílali na plastickou chirurgii a hlavně-vždy a za každé situace měli vlídné slovo a úsměv. Jsou to prostě borci a sestřičky to samé:o)!!! Odpoledne se s úrazy roztrhl pytel, ale nejvíc se mi do paměti zaryla vzpomínka na jednu starou paní. Přišla s několikanásobnou zlomeninou ruky a ještě měla vykloubené prsty a rameno-doma upadla. Starým kostem stačí málo, proto se i tak dlouho hojí, např. děti mají vše zhojené ihned a někdy se u porodu dokonce lámou novorozencům klíční kosti, pokud novorozenec nemůže vyjít ven, protože ty kosti jim rychle srostou zpět-ale nebojte se, v téhle fázi to novorozenec ještě necítí;-). Ale zpět k té paní. Zde doktor zrovna neměl nikoho při ruce, tak využil mě a pomáhal jsem mu rovnat té paní ruku. I přesto, že ta paní bolestí občas křičela, byla velmi statečná a v duchu jsem ji za to obdivoval, jak to relativně v klidu vydržela..ale tehdy jsem ještě netušil, jak opravdu moc ženy vydrží..když například vidíme nějaké akční filmy jak tam drsný Bruce Willis běhá celý od krve (už to je přehnané;-) ) a necítí bolest-to je svět pohádek, to není nic oproti tomu, co vydrží žena..žena vydrží daleko více fyzické bolesti než muž. V době, kdy jsem měl už práci,  jsem šel na praxi na porodní sál. Ráno jsem v práci byl na pitevně a zbytek směny jsem strávil prací na hřbitově. Byl jsem celkem zvědavý, vidět zrození člověka..to se nepoštěstí každý den, navíc se motám pořád kolem smrti, takže je to příjemná změna:o). Jako každý jsem věděl, jak to probíhá ale něco jiného je to slyšet a něco jiného vidět na vlastní kůži. Přišel jsem na porodní sál a mým úkolem bylo se jen dívat-bylo to proto, že jako řidič sanitky jsem mohl zažít překotný porod a měl jsem vědět, co od toho čekat a jak to vůbec probíhá, abych se náhodou později nesesypal:o). Porodní lůžka byly samostatně na pokojích a já čekal na chodbě až bude nějaký porod-rodička samozřejmě musela nejdřív odsouhlasit, že u jejího porodu smí být přítomen nějaký aspirant. Mezitím, co jsem čekal na porod, vyptal jsem se zdravotní sestřičky na vše možné okolo porodu, jak co probíhá, jak co dlouho trvá, abych věděl i o tomhle víc, než běžný chlap ví :o). A pak to přišlo. Vešel jsem do porodního boxu, kde zrovna rodila prvorodička. V duchu jsem obdivoval její morální sílu, pro ni to je opravdu těžká hodina a v této chvíly si jěště nechá k sobě připustit aspiranta aby se jen díval..a jen tak trocha teorie-námaha, kterou žena vydá u porodu se rovná námaze stejné, jako bychom do třetího patra vynesli 100 kilovou zátěž..musel jsem obdivovat i fyzickou sílu ženy..a tady se mi i potvrdilo, jak neobyčejně silné osobnosti ženy jsou-chlap by takovou fyzickou bolest prostě nevydržel..ale žena jen zatne zuby drží..opravdu obdivuhodné!! A pak to přišlo-hlavička dítěte, ramínka a nakonec celé tělíčko. Přesně jsem viděl okamžik, jak se dítě poprvé nadechlo…bylo to krásné..celé to malé tělíčko se začínalo pomalu probouzet k životu, začínalo se hýbat...přestřihla se pupeční šnůra a novorezeně se mohlo odnést ke zvážení:o) Byl jsem potom ještě u jednoho porodu, kde jsem potom štastné rodiče společně vyfotil a šel jsem domů.V duchu jsem obdivoval ty ženy za jejich morální sílu a děkoval jim, že mi umožnily vidět tak nádhernou věc, jakou bylo zrození nového života..vím,že se mi to jako chlapovi kecá:-D a leckerá žena by namítala, že porod vůbec není pěkná věc, ale s tím já nic nenadělám, když už to Bůh takhle vymyslel;-)..ale myslím, že právě kvůli tomuhle dal Bůh ženám tolik morální síly a odvahu zvládat bolest líp, než kdokoliv jiný..