O tom,jaké to bylo jezdit "popel"

Chceš-li poznat člověka,postav ho práci.Jakékoliv.

At se projeví.Jakkoliv.

Po skončení léta a kariéry na vetřiesce jsem usedl za volant popelářského vozu značky LIAZ a už jsem tam zůstal natrvalo až do jistého datumu ale nebudu předbíhat. A jaké to bylo?? Jezdit s popelářema je snem snad každého malého kluka no a mě se splnil - i když ne že bych o to nějak usiloval;o). Cesta,kterou jsem si zvolil,tedy ř.p skupiny C se ukázala jako dost dobrá volba,protože jsem se s LIAZkou dokonale sžil a nebýt mého článku ohledně autoškoly snad bych ani nevěřil,že jsem to s ní někdy neuměl:oDD. Dokázal jsem s ní nacouvat úplně všude a kdo někdy viděl popeláře,tak si umí představit v jak úzkých prostorách pro nákladák se tyto vozy pohybují.

Nejlepší bylo,jet kolem skupiny malých dětí,které měli neskutečnou radost vidět popeláře,ačkoliv hlavní hrdina jsem až tak moc nebyl já ale popeláři na stupačce:o).Chlapi jim zezadu mávali,tak jsem si řekl,že nebudu trhat partu a pozdravím prcky taky a po šoférsku jsem zdvihl pravici. Až později mě napadlo,jak dvousmyslný je vlastně tento podzrav a že pokud příjde dítko domů a pozdraví rodiče např. z okna zdvihlou pravicí,jaké to bude mít asi pro nebožáka následky:DD. Takže jsem pro příště místo mávání jen blikal dálkovými světly a řekl bych,že z toho měli ještě větší radost:o).

Tímto článkem bych chtěl poukázat na jednu věc – často jsou slyšet narážky na inteligenci popelářů apod. ale radil bych takovým lidem,at si to jdou zkusit! Za volantem to sranda nebyla – zvlášt u LIAZu, člověk potřebuje maximální odhad po celý den aby se vešel mezi auta a popeláři stojí na té stupačce za každého počasí – v zimě,v horku,ve větru i dešti..nebýt lidí,kteří by to dělali,nevím,jak by naše domácnosti vypadali po nějaké době;o). Takže popeláři si rozhodně zasluhují úctu a ne posměch. Po přetrpení podzimních plískanic a mlh přišla nejobávanější část roku – zima.

V LIAZu jsem jezdíval navlečený jak pumpa protože bylo nějaké vadné topení a nedařilo se spravit ale úplně nejhorší byly rána,kdy mráz vládl silou nejmohutnější v uličkách nikdo neprohrnul a já se do těch malých uliček cpal s takovýmto nezastavitelným kolosem.

Na jeden den mám takových adrenalinových zážitků hodně-jelo se starým autem LIAZ,které pamatujou ještě naši rodiče a já ho pamatuju také jako malý kluk.Nevýhodou byla trakčnost auta která byla skoro nulová. Ráno byla ještě tma a hustě sněžilo,romance jako z pohádky..až na to že jsem věděl,že tenhle den bude pěkně perný abych se s tím někde nerozmázl. O chvíli později jsem vjížděl do jedné uličky která se svažovala hodně z kopce (cca 50m) dole ústila v hlavní cestu a uprostřed byla popelnice..už když jsem tu zavátou cestu viděl přes kmitající stěrače,bylo mi jasné,že není cesty zpět..zpátky už se couvnout nedá a věděl jsem,že uprostřed toho kopce rozhodně nezastavím s 10,5 tunovým autem..nejhorší bylo,že po obou stranách byly vysoké betonové zídky,takže žádná úniková cesta přes plot někde do zahrady nebyla v záloze..Po ujetí dvou metrů motor auta trochu utichl a LIAZ začal nabírat na rychlosti-auto se dostalo do smyku a začínala jízda jako na sánkách..věděl jsem,že musím srovnat otáčky kol aby byly úměrné rychlosti,což znamená paradoxně místo na brzdu šlápnout na plyn abych to auto udržel jakž takž řiditelné.Šlapat na brzdu nemá smysl,akorát bych to dostal do smyku a udělal z toho neřízenou vraždící střelu. Kousek před hlavní už byla rychlost taková (a stále šusem) že jsem věděl,že pokud chci aby auto zatočilo a nepropálilo přes cestu rovně dolů svahem co tam byl,musím ho dostat do smyku a jenom jsem si pomyslel at chlapi zezadu seskočí. Zadupl jsem plyn,polechtal spojku a na hlavní jsem s devítimetrovým LIAZem předvedl takovou jízdu bokem, že by se za ni nemusel stydět leckterý rallyový jezdec. Když se auto konečně trochu srovnalo vyskočil jsem ven zkontrolovat chlapy jestli už náhodou neseskočili hned nahoře jak to začalo nabírat na rychlosti-jednoho jsem viděl jít cestou a druhý nikde-oblil mě studený pot..jaké bylo mé překvapení když se stále držel na stupačce..trochu jsem se naštval a pustil se do něj,proč neseskočil když ta rychlost byla ještě malá,že se mohl klidně zabít..jeho odpoved me dostala- Kubo,já už mám staré kosti a měl jsem strach,že jak bych seskočil tak bych uklouzl a dolámal se,mimoto s tebou jezdím už nejakou dobu a věděl jsem,že ty to s nákladákem umíš a že to nevyvalíš,takže jsem usoudil,že se stačí jen pevně držet:o)). Potom už radši chodily i pěšky za autem a bylo to dobře,protože „drift“ jsem musel předvést ještě jednou a myslím,že pro staršího pána,který si zametal v šest ráno chodník to musel být parádní pohed když se před ním prožene bokem popelářské

auto:-D

Když se rozednilo,stále hustě sněžilo a dopoledne jsem na auto s pomocí Boží a dílenských mistrů,kteří museli přijet, nahodil sněhové řetězy,což trochu pomohlo,protože už jsem se nemohl rozjet ani na rovině..navečer už docela unavení jsme začínali v jedné dědince kde jsou samé prudké kopce. Vjížděl jsem do jednoho takového,blížil jsem se k první popelnici když najednou auto prohráblo a zůstalo stát.Dal jsem ruční brzdu a sledoval chlapy,jak jdou k popelnici. Ostatně,můj nájezd na kopec vylákal ven několik lidí,kteří ted stáli a starostlivě se dívali jak sjedu dolů. Zhruba 50 metrů byla cesta celkem rovná,potom zatáčka a v zatáčce stál barák.Po pravé straně příkopa tak na převalení auta,po levé břeh. Nehodlal jsem se nijak vzrušovat a vytáhl si z tašky rohlík.Najednou auto cuklo směrem dozadu a věděl jsem,že ted je opravdu zle.. zadupl jsem brzdy aby se chvilku netočily kola a abych mohl tam mohl narvat zpátečku,jenže díky těm brzdám se auto dostalo do takové ohromné rychlosti (odhadoval bych to tak 40) že i zpátečka a plyn až na podlaze nepomohli a kola auto stále brzdily,protože tahle rychlost je na zpátečku nereálná..v jedné ruce jsem svíral rohlík v druhé volant- řízení kvůli rychlosti absolutně nereagovalo..proběhlo mi jen hlavou že LIAZku musím přinutit najet na ten břeh – at se radši svalí na bok,než abych to v takové rychlosti vpálil do toho baráku co stál v zatáčce..povedlo se mi nasměrovat ji na ten břeh ale sotva na něj začala najíždět,po sněhu sklouzla zpět na cestu..a to už byla situace vážná a blesklo mi hlavou,že se dost možná ted zabiju,což se mi teda nelíbilo. Už zbývalo jen pár metrů k osudnému místu kde končila hluboká příkopa a začínal plynulý nájezd hned ke zdi domu,naposledy jsem zkusil LIAZ přinutit na vjezd na břeh a povedlo se..stál tam totiž strom a bokem jsem mu orval větve,což auto zpomalilo natolik,že nesklouzlo z toho břehu ale stupačkou ho začalo rozrývat až se konečně zastavilo.. poté jsem normálně scouval až dolů pod ten kopec a vyskočil z auta. Dopadlo to absolutně vynikajícně,odnesl to jen trochu ten strom a rohlík,který jsem rozmačkal když jsem tam cpal tu zpátečku a přitom ho stále držel v ruce:o))).Po tomto zážitku se mi i klepali kolena a kdybych kouřil, tohle by byla situace kdy bych si určitě zapálil:o)).Ale jelo se dál. Ti lidé z toho kopce měli tolik uznání že celou zimu si potom popelnice stahovali pod kopec. Nakonec jsem se ten den stejně pádu do příkopu nevyhnul a zapíchl to o chvíli později v jedné příkopě,odkud mě naštěstí vytáhl traktor.

Když jsme čekali na traktor,tak chlapi ze stupačky postávali promočení až na kost vedle auta (teplota v něm stejně byla stejná jak venku..) a já mezitím přemýšlel,kde jinde by dneska člověk našel tak ochotné pracanty dělat takovou nechutnou práci. Co mě se týče,věděl bych, že bych nikdy nic takového nedělal,ne tak ještě abych u toho celý den zmokal..Když jsem konečně s autem vjel na firmu a potom domů,vždycky se člověku ulevilo..aby druhý den začal znova:o/.

Závěrem tohoto příspěvku chci poděkovat všem,kdo to dočetli až do konce a poukázat na to,že ač ta práce (jakákoliv) vypadá absolutně primitivně,neměli bychom ji posuzovat a odsuzovat lidi co to dělají,protože kdo to nezkusil,tak stejně neví,o čem to je..